Co znamená psaní pro autorku C. M. Luc

Psaní je pro mě něco jako nový vztah. Na začátku vzniká příjemná nejistota z toho, jestli to tentokrát vyjde anebo zase ne. S každým napsaným řádkem přitom ona nejistota couvá do pozadí a nahrazuje ji radost a vášeň.

Pravděpodobně asi bohužel patřím mezi autory, kteří nepíší pro ostatní, ale především pro sebe a pro svůj vlastní prožitek bez ohledu na to, zda se jedná o knihu, povídku, článek, báseň nebo text k písničce. Psaní je pro mě natolik intimní, že se o něj často s kýmkoliv odmítám podělit, a tak mnoho rukopisů zůstává schovaných v zásuvce stolu anebo v tajné složce v počítači. Říkám si, že zkrátka ještě nenastal jejich čas.

Jednou z mála výjimek pro mě bylo Příště bez citronu. Román kratšího rázu jsem psala čtyři měsíce ve svých 22 letech, a jak už to tak bývá, dneska bych ho zpracovala úplně jinak. Přesto kniha vyšla, přesto si ji pár lidí koupilo, a i když vyloženě neměla žádný obrovský úspěch, pomohla mi získat něco daleko cennějších než to - zkušenosti. Ty si totiž nikde nekoupíte ani vám je nikdo nepředá. Potřebujete své vlastní.

Začínajícím autorům bych doporučila jen dvě věci. Čtěte, a to hodně. A pište ještě víc. Psaní stejně jako další umělecké činnosti nejsou jen o talentu. Podle mě neexistuje něco jako dar od Boha. Co ovšem s jistotou existovat bude, je píle a dřina. Psaní se dá vycvičit stejně jako hra na hudební nástroj, a o to víc, pokud vás skutečně baví a naplňuje. Tím, že píšete, v podstatě dáváte na papír kus ze sebe. A to bez lásky, zábavy a naplnění nikdy pořádně nepůjde.