Mezi antologií a románem

To je forem, žánrů a způsobů, jak se představit čtenáři, že? Ovšem... který je ten nejlepší, no?

Touto otázkou jsem se několikrát usilovně zabýval, abych dospěl k co možná nejefektivnější metodě, jež by mě naučila zavděčit se nejvyššímu procentu čtenářů, tedy klientů. Pamatujte totiž na to, že vše, co píšete a hodláte vydat, směřujete k potenciálním zájemcům o vaše dílo. Kniha je artikl jako každý jiný, proto na ni pohlížejte také z obchodního hlediska.

Říkám to pořád, vnímám to tak, a rozhodně nejsem sám, kdo razí myšlenku, že spisovatel, jenž nenapsal román, přestože je již nějakou dobu na trhu, nemá obvykle dostatečné schopnosti pro samotnou realizaci. A třebaže se od této skupiny separuje značná část autorů, kteří pro své rozhodnutí románu se vyhnout mají objektivní důvody, valná většina bude náležet do škatulky ,,nešiků".

Z toho ovšem vzniká neblahé povědomí, jakási kolektivní podvědomá reakce, že téhle potupě je třeba se vyhnout. Proto se napříč žánry množí více či méně zdařilé romány, jen za účelem pohlazení ega, které v tuto chvíli vůbec nemá souvislost se spokojeností nebo potěšením čtenáře. A nyní nám vyvěrá podstatná otázka- jsou to romány, co chtějí čtenáři vidět? Pomineme- li milovníky obsáhlých ság jako Husitská epopej nebo Hra o trůny, spíše dojdeme k závěru, že kdejaký čtenář se spokojí s mnohem kratším útvarem. Takže co? Novelu? Povídku?

Novela obecně platí za formu díla, za niž utrácíme mnoho peněz a dostáváme málo muziky (což jsem například vyřešil krátkými sešitovými romány, v nichž je obsažen záživný příběh v několika rovinách, ale neplýtvá se papírem). Logiku to má. Koneckonců, novela zpravidla sleduje jednu dějovou linii a omezuje se na značně zredukovaný počet postav (a nezřídka i stran). V nejednom ohledu je tedy velice blízká povídce.

Povídka sama o sobě nemá žádný publikační potenciál. Rozhodně ne v knižním pojetí. Náklady a úsilí, jaké je s výrobou knihy spojené, nikdo nebude vkládat do příběhu o rozsahu čtyřicet stran. Z toho důvodu tak vznikají sbírky. A často i věhlasné. Povídkové knihy od Edgara A. Poea, H. P. Lovecrafta či Stephena Kinga jsou velice ceněné a vyhledávané, dokonce i po mnoha letech. Jenže přiznejme si - kdo z nás je Lovecraft nebo Poe? Ačkoli já doposud nevydal ani jednu povídku, doslýchám se, že spousty kolegů čelí kritice ve smyslu: povídka je krátká, atmosféra v ní tak mizivá, můj zájem jakbysmet. Nehledě na to, že se holt poměrně často stává, že dotyčný autor prostě nelahodí čtenářovu vkusu (což může být záležitost i románu nebo novely).

A pak tu máme antologie. Ovšemže. Kolikrát jsou příliš rozmanité i v negativním smyslu slova (rozumějte každý pes- jiná ves), nicméně mají jednu obrovskou výhodu. Každý autor má logicky svou vlastní čtenářskou základnu, tudíž je šance, že takový sborník zamíří k teoreticky velkému počtu žánrových nadšenců. A krom toho- s těmito rozšířenými obzory se zároveň zvyšuje pravděpodobnost, že z pestré palety stylů alespoň pár nalezne shodu s čtenářovým očekáváním a splní tak svou misi.

Antologie zkrátka cílí na podstatně širší záběr. Navíc pro vás jako pro autora jde o nejsnazší způsob, jak si udělat zářez, a to téměř bezpracně (pokud se neobětujete jako já a nevezmete úlohu editora, což je naopak nejhorší varianta, kterou prokazujete pouze službu ostatním).

Antologie rovněž může posloužit coby start pro začátečníky, takže pokud tyto řádky někdo takový čte, vřele doporučuji takto zahájit kariéru. Román jednoduše vyzdvihne ego, román se od vás čeká, román je nezbytnost... ale taková, co vám neuteče.

Psaní zdar!

-hluback-

Něco málo o mně:

Jmenuji se Jan Hlubek, jsem básník, spisovatel a editor. Pocházím z Ostravy.

Na svém kontě mám aktuálně čtyři knihy, přičemž další čtyři se připravují pro vydání v tomto roce. Mou specializací je hororový žánr, a to jak v románové, novelové či básnické formě. Jediné, čemu jsem nepropadl, a jde tak o mou slabinu, jsou povídky. Jako svůj největší vzor vnímám amerického spisovatele

R. L. Stinea (inspiroval mne k sepsání novely ROSIE, jež se umístila jako

#2 bestseller Knihy Dobrovský v sekci čs. horory), ale charakterově mám nejblíže k H. P. Lovecraftovi. Mezi své velké oblíbence řadím i E. A. Poea a

S. Kinga. Jestli vás k mé maličkosti zajímá něco více, koukněte na Wikipedii nebo na www.hlubek.cz (vstup pouze pro ty, co se nebojí temnoty).