Vyhledat
  • Jan Kotouč

Rozhovor s Janem Kotoučem

Jak jsi se dostal ke psaní? Co bylo prvním impulzem k tomu napsat první knihu?


Odjakživa jsem rád vyprávěl příběhy. Psaní bylo prostě médium, ke kterému jsem došel. Kdybych žil před 20 000 lety, tak budu někde v jeskyni kolem ohně vyprávět příběhy o lovu mamutů. I když nejsem jedináček, jako dítě jsem si nejradši hrál sám, nikdo mi do toho nekecal. Vždycky jsem si přehrával filmy, co jsem viděl a vylepšoval jsem si je.

Co se týče samotného psaní, začínal jsem na fanfikcích ze světa Star Wars. Hodně jsem jich četl a některé byly tak špatné, že se mi v hlavě něco secvaklo a řekl jsem si „to bych napsal líp“. Tak jsem si sedl a napsal svoji povídku. Byla špatná, ale byl to můj start ve 14 letech. Hodně mi tehdy zvedlo sebevědomí, že mi povídku uveřejnili na webu Jediland… co je smutnější je, že tam visí dodnes… (smích)


Jak dlouho ti trvalo, než jsi našel svého prvního nakladatele?


Já to měl jednoduché, on si našel mě. V roce 2007 jsem napsal novelu Příliš blízké setkání a poslal ji do soutěže Cena Karla Čapka. O půl roku později mi napsala administrátorka soutěže Jiřina Vorlová, že moje novela vyhrála ve své kategorii a bude otištěna ve sborníku Mlok. Z toho jsem měl samozřejmě radost, ale vzápětí mi od ní přišel další e-mail: „Jo a mimochodem, jedním z porotců v soutěži byl pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník a chce s tebou mluvit.“ No a tak si mě našel můj první nakladatel. O pár týdnů později jsme se sešli a dohodli jsme se, že vydá můj první román Pokračování diplomacie, až ho dopíšu. Egon měl a má čuch na autory. Kromě mě pro český trh objevil třeba Jiřího Kulhánka, Miroslava Žambocha nebo Leonarda Medka.

Jakou ze svých knih bys vyzdvihl jako nejlepší a proč?


Nebudu říkat to klišé, že je jako ptát se rodiče, které ze svých dětí má nejradši. Ale reálně se to fakt těžce říká, každá kniha má něco. Kdybych dneska měl něco někomu doporučit, kdo chce vyzkoušet moji tvorbu, řekl bych Hranice Impéria. Pokud by dotyčný nebyl na sci-fi, tak Nad českými zeměmi slunce nezapadá.


Jsi autorem military a sci-fi knih, přemýšlel jsi někdy, že se vrhneš do jiného žánru?


Já mám už teď dojem, že píšu spoustu žánru. Série Sektor Hirano byla nejvíc military sci-fi, ačkoliv série Centrální impérium má také ten military element, vnímám ji víc jako dobrodružnou space operu. A samozřejmě série České země je alternativní historie, ke které se dostává hodně lidí, kteří sci-fi prostě nemusí. Protože „vesmírné lodě a mimozemšťani“ jsou jiný typ příběhu než „něco v minulosti se stalo jinak“.


Nicméně mám nápady i na úplně jiné žánry, například si sepisuju poznámky k sérii špionážních thrillerů nebo k námořním románům z 18. století, kde by přibyla magie.

Jak bys popsal své zkušenosti s knižním trhem?


Hmm… to je zajímavá otázka. Kromě těch pár největších molochů se většina malých a středních nakladatelů snaží prostě přežít, v ČR je pár velkých distributorů, kteří mají monopol a sežerou padesát procent zisku.


V této atmosféře se spousta autorů bije do prsou, jak si to celé vydají sami a nebudou platit nějakým darmožroutům a že tak dostanou 70 % místo deseti, ale neuvědomují si, že 70 % z nuly je pořád nula.

Spousta malých nakladatelství (naštěstí nikdo s kým mám osobní zkušenost) zase mají business model založený na tom, že autorům nebudou platit, protože ti mají být přece rádi, že jim něco vydají. Popřípadě si vymyslí nějakou kravinu jako „platíme vám 50 % ze zisku“, čímž mladé autory nadchnou, protože vidí těch 50 % a netuší, co znamená platba ze zisku. Pro neznalé: platba ze zisku znamená, že až nakladatel zaplatí distribuci, tiskárnu, korektury, zlom, grafika a daně, tak pak velkoryse dá autorovi nějaké peníze. V praxi to znamená, že autor z prvního cca tisíce prodaných knih nic nemá a většina nových autorů víc jak tisíc knih stejně neprodá.


Moje osobní zkušenosti byly vždycky dobré. Osobně jsem spolupracoval s pěti různými nakladatelstvími, vždycky jsem měl štěstí na profesionální jednání a dobrý přístup.

Říkáš, že jsi spolupracoval se 5 různými nakladateli. Co tě vedlo ke změně nakladatele? Není “jednodušší” najít své místo u jednoho? Toho pravého?


Pětka zní jako vysoké číslo, ale já nakladatele změnil vlastně jen jednou (smích). Od Poutníku jsem v roce 2015 přešel k většímu sci-fi nakladatelství Fantom Print. Akorát že v té době jsem také dopsal svůj román z alternativní historie Nad českými zeměmi slunce nezapadá a Fantom Print o to neměl zájem, tak jsme se dohodli, že to můžu nabídnout jinde, takže s tímhle románem – a následnou velmi úspěšnou sérií – jsem se usídlil v nakladatelství Brokilon.

Zbývající dvě nakladatelství (a možná jich je víc), se kterými mám zkušenosti, jsem poznal skrz pozvání do nějaké cizí série nebo antologie. Takové projekty pak logicky vznikají v tom jejich původním nakladatelství. Takhle jsem třeba v roce 2013 přispěl do série JFK nakladatelství Triton nebo jsem přispěl do spousty antologií nakladatelství Epocha, které také vydalo kdysi dávno moji novelu Příliš blízké setkání jako přílohu časopisu Pevnost.

Nevadilo tvému prvnímu nakladateli, že odcházíš?

Já se toho hrozně bál, ale když jsem mu volal, popřál mi všechno nejlepší a řekl, že přece nebude autorovi bránit v rozletu. Někdo tehdy poznamenal, že Jaromír Jágr taky pořád nehrál za Kladno i když tam začínal.


Ale bohužel, jsou i nakladatelé, kteří si to „odcházení“ berou velmi osobně a psychicky vydírají své autory tím, že se tváří, jak jsou jejich nejlepší kamarádi apod. Jeden takový nakladatel i teatrálně přecházel na opačný chodník, když na ulici potkal autora, co mu odešel.


Co bys poradil začínajícím autorům?


Buďte vytrvalí. Nikdy to není o jedné knize, o jedné sérii. Důležité je psát dál a zlepšovat se. Vytrvalost je tedy nejdůležitější. Jak řekl prezident Calvin Coolidge:


„Nic nedokáže nahradit vytrvalost. Talent to není. Nic není běžnějšího než neúspěšní lidé s talentem. Genialita to není, neúspěšný génius je skoro klišé. Vzdělání to není, svět je plný vzdělaných ztroskotanců. Vytrvalost a odhodlání je to hlavní.“

K tomu bych tedy dodal, že tenhle citát zní sice hezky, ale neberte to doslova, ať vás to nezdeptá. Ale vytrvejte. První kniha vám moc čtenářů nepřinese. Druhá taky ne. Ale pište, zlepšujte se, nebojte se přepsat a vylepšit starý text.

Píšeš pravidelně, že? Jaký máš systém abys psal co nejvíce?


Já zkouším různé systémy, ale když píšu román (ve smyslu píšu nový text prvního draftu), snažím se držet denní kvótu, většinou 2000 slov denně (pokud začínáte, dejte si něco reálného, třeba 600 slov). Nebo to klidně počítejte na znaky nebo normostrany, to je jedno. Důležité je mít konkrétní cíl. A je to lepší se orientovat podle napsaného textu než podle času. Když si řeknu „budu každý večer dvě hodiny psát“, tak to může vyústit v to, že večer budu dvě hodiny koukat do zdi nebo se s někým hádat na Facebooku.


Pište pravidelně a je dobré vědět o čem. Já jsem osnovový autor, píšu si detailní osnovy a pak podle nich jedu, takže se nemůže stát, že bych nevěděl, co se stane dál. Ale samozřejmě je spousta úspěšných autorů, co preferují takzvané „volné psaní“, kde si sednou a píšou, co je napadne. Ale osnova má tu výhodu, že se mi nestane, že nevím, jak dál. V dílčích věcech můžu třeba psaní za pochodu upravit a změnit. Zrovna dneska jsem oproti osnově přidal nějaké scény do kapitoly a myslím, že to knize hodně pomohlo. Ale kdyby mě nic lepšího nenapadlo, mám vždycky osnovu, o kterou se můžu opřít.


Necháváš si překládat knihy do angličtiny, už se ti podařilo nějakou prodat na zahraničním trhu?


První román v angličtině mi vyšel nezávisle v roce 2019, dnes už tam mám tři romány a novelu. Je to nezávisle, takže to je přes mou nakladatelskou činnost, ale s kvalitními obálkami a sazbou. A samozřejmě velmi kvalitním překladem Isabel Stainsby. Jak vyšly tři knihy, prodeje se o hodně zlepšili i když propagaci nevěnuji tolik času, kolik bych rád. Evidentně víc knih pomáhá. A stejně jako i na českém trhu, tak i na anglickém platí to svaté pravidlo:


To nejlepší, co autor může udělat pro prodeje své knihy, je sednout si na zadek a napsat další.

Jak jsi sehnal překladatelku?


Nechtěl jsem jít přes agenturu, protože ty si od vás vezmou spoustu peněz, často velice netransparentně, a potom vás nenechají přímo komunikovat s překladatelem. Což z jejich pohledu chápu, bojí se, že by je autoři obešli a najali si překladatele přímo. Ale pro překladatele i autora je dobré, když spolu můžou komunikovat a vyjasnit si nejasnosti a „co tím chtěl autor říci“. Takhle jsme třeba řešili větu „co jsme si, to jsme si.“ (pokud umíte anglicky, zkuste najít anglický ekvivalent).


Nicméně na Facebooku je stránka Czechlist, kde spolu komunikují rodilí mluvčí, co umí česky a často si dohazují překladatelské kšefty. Já tam přišel a řekl jsem něco jako „Dobrý den, jsem český spisovatel sci-fi, hledám někoho, kdo by mi přeložil knihu do angličtiny, nemám dost na to, abych si najal velkou agenturu, ale určitě se budeme moct domluvit na něčem výhodném pro obě strany.“


No a do dvou hodil jsem měl pět nabídek. Tak jsem udělal to, co bych nikdy nečekal, že budu dělat: výběrové řízení. No a z toho vzešla Isabel Stainsby.


A jak bys popsal ten překladatelský proces?


Normálně to je tak, že Isabel přeloží tři kapitoly a pošle mi je. Já na to mrknu, přidám tam svoje komentáře a pošlu to zpátky. Ona přidá mé komentáře k mým komentářům, a tak to posíláme párkrát tam a zpátky, než jsme oba spokojení. Já rád říkám, že jako autor mám poslední slovo, a to poslední slovo většinou je „no tak dobře“. Isabel si umí svá rozhodnutí obhájit a naházet na mě spoustu zdrojů.


Letos se to zdrželo, protože jsem si na to z mnoha důvodů nemohl sednout, takže mám asi devět kapitol skluz, ale Isabel vytrvale překládá dál.


Co chystáš do budoucna?


Momentálně mám rozepsaný samostatný román – svou první věc, která není a nebude součástí žádné série. Je to sci-fi ze současné České republiky s trochu netradičním útokem mimozemšťany v podobě mezigalaktického byrokrata, který potřebuje vyhladit lidstvo, ale musí se vejít do tabulek povolených výdajů. Psaní mě hodně baví, je to takový román, kde se vyblbnu.


V blízké době by mi měl vyjít román Bitva o české země z mé série o českých zemích. Kdy to vyjde se uvidí, covid zamával knižním trhem ve velkým.


Také mám pár měsíců zpoždění na revizi svých prvních čtyř románů ze série Sektor Hirano pro nová vydání. Tam to viselo na mě kvůli reálnému životu.


V létě se potom chystám napsat povídku spolu s Lucií Lukačovičovou do jedné zavedené americké série (kde nás mohou pořád odmítnout, ale jdeme do toho).


No a potom se chci vrátit do světa Centrálního Impéria a sepsat příběh o mladé Hile Ebanové, asi nejoblíbenější postavě téhle série.


A do šestice moje překladatelka Isabel Stainsby překládá čtvrtý román ze série Centrální impérium – Odkaz Protektorů.

Nenudím se (smích).


Co je tvým spisovatelským cílem?


Jak řekl Gene Cernan:

„Vždycky miřte k Měsíci, i když ho minete, pořád budete mezi hvězdami.“

Ne, vážně, cíle mám různé, nemám nějaký jeden hlavní (ani bych to nedoporučoval). Prostě chci psát dál a jednou umřít u klávesnice (smích). To je i důvod, proč chci zkoušet nové věci. Nezkostnatět.



Medailonek autora


Jan Kotouč je jedním z nejúspěšnějších českých autorů sci-fi. Jeho prvotina Pokračování diplomacie vyšla v roce 2009, od té doby napsal řadu dalších románů, převážně z žánru military sci-fi a space opery (cyklus Sektor Hirano, cyklus Centrální impérium) a alternativní historie (cyklus České země). Je také jedním z mála českých autorů, kdo prorazil na anglicky mluvící trh. Kromě psaní pořádá kurzy tvůrčího psaní, učí na vysoké škole a vede literární linie na řadě českých conů.





167 zobrazení0 komentář