Tři ukázky z knihy ÚLET

UKÁZKA 01

Cink. E-mail. Marika:

„Tak dorostenky se ti zachtělo, ty náš zvrhlíku! Dobře ty! Ale i kdyby, to přejde. Možná to jsou jen čistě mateřské city. Děti opouští hnízdo, tak si hledáš náhradu. To je normální. Klíííd. Kup si třezalku, přihoď lexík a do čtrnácti dnů bude dobře.“

Nutně to potřebuji s někým probrat shora, zdola, zprava, zleva, zepředu, zezadu. Potřebuji vědět, že jsem normální, že mé pocity nejsou nijak neobvyklé, a hlavně! – že já nejsem žádná lesba! Nesnáším to označení. Představuju si pod ním starou, jetou, neupravenou ženskou, a to teda já nejsem! – Jenže, Mio, to není ani žádná z žen, které svou orientaci netají. – Ale proč já? Já to být nemůžu. Nechci! Mám svou slušnou, pěknou, tradiční rodinu! A nechci v ní nikomu ublížit.

"Ale tak ublížíš sama sobě, a to dost brutálně," odpovídá Marika.

Ublížím si tak jako tak. Teď jen, jak to udělat, abych neublížila těm okolo. Minimalizovat škody. – To je přece jednoduché. Přestaň to řešit, Mio. Je to ptákovina. Zkrátka na to celé zapomeň a žij tak, jako dosud. – Copak to jde? – Aspoň to zkus! Hlavně klid. Klid. Klid!

Ticho a klid. Víc nepotřebuji. Nic neřešit, přestat myslet. Vrátit svět do původních kolejí. Zapomenout na to. Slávek je celý den na kole, Tedík někde na druhém konci světa a Karolka teď před maturitou komunikuje jen v situacích, kdy obsah ledničky neodpovídá představám jejích chuťových buněk. Optimální stav k nalézání klidu a harmonie mysli.

V touze přijít na jiné myšlenky procházím naši knihovnu. Co vybrat? Na filozofická díla, existenciální otázky a pídění po smyslu života se skutečně necítím. Osvědčené trháky počínaje Saturninem a Herriotem konče mě svým třeskutým optimismem ještě víc rozhodí. Ani oblíbené cestopisy nefungují, detektivky, sci-fi a fantasy též odkládám po několika prvních řádcích.

Potřetí míjím netknuté vydání nového překladu bible. Kdy jsem ji vlastně naposled četla? Hodně dávno. Čekala jsem tehdy Karolínku. Rizikové těhotenství mě drželo doma, bála jsem se, jak to všechno dopadne, a když bylo nejhůř, zavřela jsem oči, položila otázku a poslepu knihu knih otevřela. Pokaždé jsem na dané stránce našla odpověď. A nakonec všechno dobře dopadlo, máme krásnou dceru. Sahám do knihovny s důvěrou, že mne svaté texty uklidní stejně jako před lety. Mám nádherný život, měla bych být vděčná za všechno, čím vším mne obdařil. Měla bych přestat blbnout a raději se věnovat rodině, že?

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje,“ sděluje mi První list Korintským.

Ale já v sobě přece mám lásku. Cítím ji. – Jo, Mio. K Hnědoočce. – Taky k dětem. – To je jiný typ lásky. – I ke Slávkovi! – To je taky jiný typ lásky. – A jak víš, o jakém typu Bible mluví, sakra?

Lehám si na pohovku a zkouším tu dnešní depku na chvíli zaspat. „Po lásce, jak víš, je ten největší hlad, někoho milovat…,“ zní z rádia hlas Lenky Filipové. Za zavřenými víčky se vybavuje důvěrně známý trochu rozpačitý čokoládový pohled. Potkat tak hnědoočku, mluvit s ní, znovu ji obejmout...

***

UKÁZKA 02

„Zajistím vám tuk-tuk, madam.“

„A co třeba motorku, nebo skútr? Na recepci je možnost zapůjčení,“ napadá Leu.

To myslí vážně? hledíme na sebe s Asankou.

„No co? Na motorce jsem procestovala celý Balkán, Skotsko a také Irsko, takže mám zkušenost i s jízdou vlevo,“ mrkne na mě a téměř prosebně dodá, „strašně mi to chybí.“

„Jenže já na tom nikdy neseděla.“

„Rovnováhu udržet umíš, však jsi toho nacestovala na kole dost.

Řídit budu já, jen se povezeš. Zkusme to, bude sranda.“ Neumím čelit jejímu nadšení. A nechci být pořád za ustrašenou bábovku. Ach jo. Jak tohle dopadne? Lea nečeká a odbíhá s Asankou domlouvat zítřejší, doufám, že stále ještě odpočinkový, den.

Má představa malého bezpečného skútříku se poněkud míjí s obrovskou mašinou, která na nás ráno čeká před penzionem.

„Krásný stroj,“ obchází ho spokojeně Lea.

„Jo, černý lesklý lak se zlatými písmenky je vždy elegantní. Aj u větších vozidel s nápisem ‚Nostalgie‘ a prostorem pro dlouhá zavazadla,“ brblám si pod fousy. Z výrazu nadšené motorkářky je patrné, jak moc se nacházím mimo mísu.

Opatrně přejíždím dlaní po hladkém povrchu sedadla bez jakékoliv opěrky. Zkoumám, kam si dám nohy a kde se budu držet. Zdá se, že designér se v tomto případě zaměřil spíše na vzhled „krásného stroje“ než na bezpečnost silničního provozu. Vybavuje se mi scéna z jakéhosi filmu, ve kterém se jezdec na podobném „krásném stroji“ neudržel příliš dlouho. Bezprostředně po startu přistál svou měkkou částí na tvrdém asfaltu, zatímco jeho motorka romanticky odtančila vlnící se silnicí vstříc neznámým dálavám a novému dobrodružství…

Recepční mi předává plánek cesty do botanické zahrady a něco se mi pokouší vysvětlovat. Mozek se snaží vnímat, je však zakalen obavami z věcí příštích. Pobírá jediné dvě informace, že to není nijak zvlášť daleko, tudíž se snad nestihneme zabít, a že to rozhodně nemůžeme minout, což je magická věta, která nesmí být nikdy vyslovena. Obzvlášť před jakoukoliv poutí do neznáma.

Nasazuji si helmu. „Děj se vůle boží.“

„Nedělej kino,“ šklebí se na mě Lea a pomáhá mi do sedla.

Rozjíždí se velmi opatrně. Zvolna projíždíme poklidnou vilovou uličkou, zlehka zdoláme několik zatáček a více méně v pohodě přijíždíme k místu, které si ještě matně vybavuji z plánku. Kam dál už nevím. Pevně se držím madel a odmítám se pustit byť jen jednou rukou, natož se pokusit vytáhnout mapku ze zadní kapsy a podívat se…

„Kam teď?“ slyším Leu.

„Nevím, musím najít plánek!“

„Tak dělej!“

Kurňa! A jak to mám asi udělat? Zkouším se zapřít nohama a držet se jen jednou rukou. Tři pevné body, Mio! Dosud jsem snad měla jakýsi pocit rovnováhy, v tuto chvíli je však definitivně ztracen.

„Co tam blbneš?“

„Snažím se vytáhnout mapu ze zadní kapsy!“

Zavrávorám a vyděšeně se chytám spolujezdkyně kolem pasu. Podivně se třese. To je motorkou? Ne! Ona se mi normálně nehorázně chechtá! Uvolním ruku a konečně se mi podaří vytáhnout zmuchlaný cár papíru. Tak. Teď ho jen opatrně rozložit na jejích zádech… a… dopr… uletěl!

„Tak kudy?“

„Zastav!“

„Tady to nejde!“

„Tak to projeď rovně a někde zastav!“

„Rovně nemůžu!“

„Tak prostě někam jeď! Ale zastav!“ řvu takřka nepříčetně.

***

UKÁZKA 03

Nic, než bláto. A lidi. Mnoho lidí, co unaveně čekají na autobusy, které má údajně poslat maďarská vláda. Kdy přijedou? Nikdo neví. Maďaři se odmítají bavit jinak, než maďarsky. Nejsou tu toalety, není tu voda, jen jeden přeplněný chatrný provizorní přístřešek z autoplachty, a počínající sychravý podzim. Nacházíme se sice v té vysněné civilizované Evropě, ale je to tu spíš jako v lotyšském vtipu.

Několik dobrovolníků z Čech, Rakouska a Německa tu v primitivních podmínkách vaří čaj a instantní polévky. Lidé na ně čekají v dlouhé frontě spíš odevzdaně než trpělivě.

Předáváme materiál dvěma Češkám. Nedaleko od nás nesměle postává mladá strhaná žena. Náhle se jí pod bundou něco zavrtí a zavrní. Rozepne zip a na světlo se klube hlavička malinkého sotva narozeného miminka zabaleného v šátcích. Madona s dítětem. Rodila prý před pár dny u cesty v Srbsku. Všímá si jí jeden z rakouských kluků od hrnce s čajem. Bere suchou deku a rovná ji ženě přes ramena. Pár slov do přístřešku a jako zázrakem se uvolňuje místo k sezení. Chvilenka čekání než dobrovolníci vyčarují baby láhev a sušené mléko. Po pár minutách maminka fasuje vlhčené ubrousky, čisté dupačky a další suché oblečení pro sebe i to maličké. Dokonce i nosítko a balík jednorázových plenek se tu najde. Kufr blízké dodávky se mění v přebalovací pult. Ženské pomáhají děťátko ošetřit, převléknout, nakrmit, nadšeně nad ním švitoří jak sudičky v pohádce. Maminka mezitím zmoženě usíná na zadním sedadle auta.

„Neměl by je někdo vzít do nemocnice?“

„Maďaři je odmítají. Nemají pojištění. Tady Jörge jede za hodinu domů, vezme je k nám, do Rakouska. Máme vstřícnější prostředí, než nabízí východní Evropa.“

Au!

Automaticky zvedám do náruče malé asi dvouleté dítko, které přede mnou upadlo do bláta. Nepláče. Jen apaticky pomrkává kukadly, které nápadně připomínají Trnkovy Broučky. Jsou lesklé a uslzené. Doplňuje je plný nos a promodralé rtíky. Maminka tohoto mrňouska se snaží pobrat kelímky s teplým čajem pro všechny své potomky. Eleonora jí pomáhá. Žena se na nás vděčně usměje. Děti má tři. Tohle nejmenší je celé mokré a promrzlé. Hledám děvčata, kterým jsme předaly zásilku ze skladu. Přivezly jsme sem i balíky s dětským oblečením. Než mezi nimi najdou něco vhodného, schovávám malou berušku k sobě pod bundu, aby se trochu zahřála. Má tak ledové ruce i nohy. Zmocňují se mě mateřské pocity. Dívky nám přináší balík plínek, punčošky, triko, svetřík a teplou kombinézu. Starším dětem předávají alespoň dvě fleecové deky a suché, teplé, ručně pletené ponožky. Eleonora mezi tím ze svého batohu vyloví velkou čokoládu a müsli tyčinky. Suché a nakrmené děti předáváme mámě. Loučíme se a přejeme jim všem hodně štěstí. Víc udělat neumíme.

Neumíme? Vážně? „Máte nějaký konkrétní cíl?“ Ptá se Eleonora ženy.

Má ve Vídni manžela. Přijel by pro ni k rakouským hranicím, dál bohužel nemůže. Zatím nesmí opustit Rakousko. Hlavně už žádný další uprchlický tábor. Ona by to snad ještě zvládla, ale děti ne.

„Pojďte,“ bere Eleonora za ruku starší děvčátko a chlapce. Rázně s nimi zamíří k naší dodávce. „Tyhle tu nenechám. Ne v těchto podmínkách,“ otáčí se ke mě s omluvným výrazem v očích. Maminka za ní spěchá s nejmenší beruškou. Posbírám těch několik igelitek s celým jejich majetečkem a zvedáme kotvy. V autě je brzy teplo. Děti spí, jejich maminka netrpělivě čeká, než se jí dobije baterka v mobilu do té míry, aby mohla volat. Jakmile se zadaří, rozzáří se jako sluníčko a domlouvá s manželem místo setkání. No, ještě se moc neraduj, holka. Bůhví, jak tohle dopadne.

Máme štěstí. Ženy kolem padesátky za volantem maďarskou policii nezajímají. Ani když řídí dodávku s nežádoucími pasažéry rychlostí unavené želvy. Osazenstvo na zadních sedadlech čím dál tím víc kašle. Průdušky, co my se s nimi doma natrápili.

Na benzínce u Budapešti stavíme raději v temnější části parkoviště. Rodinka se drží u auta. Nechceme budit pozornost. Paranoia. Slečna u pokladny nám ochotně připravuje horký čaj přímo do termosky. Nevím, co jim vybrat k jídlu Nakonec to řeším tuňákovými sendviči. Vypadají nejlépe. Trefila jsem se, skromná večeře budí nadšení. Hlad je vážně nejlepší kuchař.

Eleonora mě střídá u volantu, mám čas zavolat Amaye. Naznačuji situaci. Odkazuje mě na lékařský stan slovenského profesora Krčméryho na maďarsko-rakouských hranicích. Stupňující se kašel všech tří dětí napovídá, že to pro dnešek bude nejvhodnější cílová stanice.